Královské věnné město Mělník vlastnilo v 17. století některé vsi v bližším i vzdálenějším okolí. Patřily k nim Skuhrov, Tuhaň, část vsi Rymáň (zanikla ve třicetileté válce, dnes je na jejím místě poplužní dvůr) a Dolní Přívory. Přívory patřily nejen podlevyprávění Hájkovy kroniky, ale též na základě dosud provedených archeologických výzkumů k velmi starému slovanskému osídlení v Polabí,neboť zde bylo objeveno slovanské hradiště z 9. století. Patřilo k těm hradiskům, která vznikala na okrajích náhorních rovin bez výrazné ostrož - né polohy a byla nejčastěji chráněna jen lehkou palisádovou konstrukcí.
Přívory byly již ve středověku rozděleny podle toku potoka Klokoče na Horní (zvané též Menší) a na Dolní, s čímž byly spojeny též různé majetkoprávní poměry. V Dolních Přívorech byla tvrz vladyků z Přívor. Z nich se připomíná Štěpán z Přívor, narozený roku 1321, jako svědek na smluvní listině bratří z Byšic; dále Mareš z Přívor, kterému prodala 1. října 1380 vdova po Štěpánovi ze Všetat Sudka své věnné dědictví, totiž popluží za 125 kop grošů. Další majitel, Herš z Přívor, seděním (usídlený) v Čakovicích, měl roku 1400 ve Všetatech nápravníky (šafáře) Viléma, Hanka a Janka. Okolo roku 1417 se připomíná Mikeš (Mikuláš) Rys z Přívor, jenž měl poplužní dvůr a jeden kmetcí (selský) dvůr i mlýn v Horních Přívorech; roku 1429 zakoupili zboží v Přívorech jeho bratří Jan a Pešík z Kunvaldu od Viléma Kostky z Postupic. Roku 1442 se připomíná Anna, jinak Perchta, vdova po Václavu z Přívor a syn jejich Zikmund.
Z 15. a 16. století se zachovala řada majitelů Přívor. Přídomek z Přívor je ještě zaznamenáván u Václava Nosálovského, který se uvádí k roku 1571 též jako purkrabí na Bezdězi. V roce 1555 se dostali Přívory prodejem Zikmundovi Vančurovi z Řehnic a na Studénce, který k tomuto majetku ještě získal odkazem od svého bratra Mikuláše ves Nedomice. Jeho dědici byli Jiří Šťastný a Jan Jindřich Vančurové. (Šťastný či Felix bylo křestní jméno).
Od nich koupilo Dolní Přívory „ve čtvrtek po slavném Hodu vzkříšení Pána Krista“ 22. dubna roku 1604 za 28. 000 kop míšeňských královské věnné město Mělník. Z té doby jsou zachovány ve starém městském archivu, který je dnes součástí Státního okresního archivu v Mělníku, urbář, knihy purkrechtní, pozemkové a další dokumenty. V nejstarších pozemkových zápisech statku Dolní Přívory je uveden výpis z ocenění nebo jak se tehdy říkalo, šacuň - ku, z něhož je možno vyčíst, které objekty patřily k panství Vančurů z Řehnic, a potom následně městu Mělník. Je zde jmenována tvrz, poplužní dvůr, pivovar a mlýn na Košáteckém potoku, zvaném též Klokoč. Dále jsou zde uvedeny vinice, jedna nad tvrzí, druhá až u Skuhrova, chmelnice a štěpnice (ovocný sad). K tomu výčtu je nutno přičíst ještě kovárnu, panskou hospodu a židovnu, které v šacuňku nejsou. Po vzpomínané přívorské tvrzi není dnes ani památky. Pouze archeologický průzkum ve čtvrti obce zvané „Familie“ by pravděpodobně odhalil její základy. Podle zmíněného šacuňku měla tvrz světnice (místnost s okny a kamny), komory (bez oken a kamen), ratejnu (místnost obývanou několika rodinami – čeledí tohoto statku), sklepy podzemní i nadzemní, vše ohodnoceno v sumě 500 kop českých grošů.
Zvláště velká asi přívorská tvrz nebyla, neboť Vančurové sídlili na Studénce u Mnichova Hradiště a světnice byly využívány jako byt úředníka a kancelář. Zmínka o sklepech podzemních a nadzemních vede k předpokladu, že tvrz byla asi poschoďová. Sklepy nadzemní byly v přízemí vlastního stavení vedle ratejny a po schodech se pak šlo do vyššího patra, které bylo pavlačí obráceno do dvora. Přívorská tvrz zpustla a zanikla v době třicetileté války. V roce 1683 podává Jan Jakub Pakhorn, hospodářský úředník z Dolních Přívor, mělnickému magistrátu zprávu o stavu tamního dvora a uvádí, že nad ještě dobrými zdmi po staré tvrzi by se mohly vystavět špýchary, dole potom pokoj a komory. To je poslední zmínka o staré tvrzi.
V majetku města byl též poplužní dvůr se stodolami, chlévy, ovčínem s dědinami (poli) v úrodné zemi. Na 8 lánech se osívalo každého roku 120 korců pšenice, 40 korců žita, 16 korců hrachu, 14 korců ječmene a 100 korců ovsa, vše pražské míry. Na lukách se sklízelo 40 vozů sena a 20 vozů otavy, což byli poddaní lidé povinni usušit a shrabat. V přívorském dvoře se chovalo též 30 dojných krav a stejné množství jalovic. Ovcí se na zimu zavíralo do ovčína 10 kop. Nezachovala-li se zpráva o tvrzi, není divu, že se tak nestalo o chlévech a stodolách.
Dalším objektem, zaznamenaným při prodeji statku Dolní Přívory, je pivovar a jeho vybavení, spílky, hvozdy a k nim potřebná pánev, kádě spílací a jiné potřebné pivovarské předměty. Pivo odebíralo pět výsadních krčem, ležících zčásti při silnici. Ročně se v tomto pivovaru vařilo kolem 27 várek. Kdy byl pivovar založen není známo, lze ale usuzovat nejpozději na druhou polovinu 16. století. S přívorským pivovarem souvisela později též vinopalna města Mělníka, ale oba objekty vyhořely v roce 1728 do základů a nebyly již obnoveny.
Poblíž tvrze stál na potoku mlýn o jednom kole moučném a třech stoupách, z něhož mlynář platil nájemné 60 korců žita, po 2 korcích pšenice a ječmene, 2 korce prosa a 3 vykrmené vepře. Od sv. Jiří roku 1605 měl mlýn propachtován Jiří Voborský, švagr předposledního mělnického utrakvistického děkana Václava Kozáčka. V letech 1610 a 1614 tu byl mlynářem Jakub, po roce 1628 je zmiňován mlynář Havlíček, a po něm přešel přívorský mlýn na Jana Kačírka. Po odtáhnutí švédského vojska byl roku 1641 mlýn postoupen Jiříku Hofmanovi. Další zpráva pochází z roku 1649 a uvádí, že „mlýn je spuštěný a zůstává v něm pouze jeden tovaryš vandrovní (krajánek), aby stavení nekleslo“. Nájem z mlýna neplatil. Teprve po svatém Havlu (16. října) 1663 se opět uvádí jeho nájemce, Havel Mudra s manželkou Kateřinou. Stěžoval si však, že nemá nic za lubem. Obilí, které zbylo po mletí za lubem, což byla dýha kolem mlýnských kamenů, si ponechával mlynář. Mít něco za lubem proto původně znamenalo být majetný. Mlýn přečkal staletí, byl později doplněn druhým složením a pilou.
K prvním řemeslníkům, kteří se usazovali na venkově, patřili kováři. V době, kdy náležely Přívory městu Mělníku, byla přistavěna ke dvoru též panská kovárna, v níž ještě před vpádem Švédů pracoval roku 1635 kovář Matěj Záruba. Ten měl k obživě též kus vinice „na gruntech tuhaňských“. Po třicetileté válce bylo hodně kovářské práce zapotřebí v přívorské tvrzi, ve dvoře, pro mlýn i vinici, a proto tehdy vypomáhal místnímu kováři Matěji Svobodovi všetatský kovář Hájek, a dokonce byl povoláván i mělnický kovář Adam Kalina.
Vrchnost usazovala na svých majetcích též židovské obchodníky. Ti byli pod její ochranou a platili jí nájem. První zmínka o „přívorském Židovi“ pochází z 16. března 1731. Tehdy bylo prodáno dubové dříví z tuhaňského lesa – 10 sáhů po 1 zlatém a 6 krejcarech „přívorskému Židu“. Musela tedy být v té době v Přívorech na panské půdě „židovna“. Po josefinském číslování dostala dokonce číslo 1, později změněno na číslo 57. Židé nesměli tehdy nabývat žádných pozemků, a tak se zabývali obchodem. V přívorské židovně se pálila kořalka, kterou byli zavázání kupovat šenkýři z Přívor a Tuhaně. Žid byl zbaven povinnosti nuceného vojenského ubytování a měl právo kupovat vlnu od pastýřů z výše jmenovaných vesnic. První známý Žid v Přívorech byl Izák. Roku 1743 žádal o slevu nájmu pro špatné obchody. Dostal ji, a za 20 zlatých, na které mu byl nájem snížen, byl zakoupen do Přívor zvonec. Další přívorský Žid se jmenoval Markus. Ten také dostal úlevu na nájmu, poněvadž vyhořel. Prvním židovským obchodníkem, který je znám celým jménem, byl Samuel Götzl, snad příbuzný Jakuba Götzla z mělnického Okrouhlíku. Držel židovnu až do své smrti roku 1772. Nejznámějším židovským podnikem v Přívorech byla ještě v minulém století firma Oplatka.
Přívorský statek Mělnických spravoval magistrátem k tomu určený úředník, který měl pravděpodobně kancelář a byt v tvrzi. Prvním připomínaným přívorským úředníkem byl Daniel Wachtel, který nabídl své služby mělnickému primátorovi Václavu Nedvědovi z Peclínovce „ v sobotu po ochtábu (oktávě) sv. Martina 1605. “ Vrchnost také ustanovovala v Přívorech rychtáře. Posledním rychtářem do zrušení patrimoniálního zřízení (1848) byl Josef Polívka z tamního statku zvaného Kulichovský, později Polívkovský. Tolik krátce o vztahu Dolních Přívor k městu Mělníku.